Nemožnost vlastnit nebo mít k dispozici určitou mapu, vedla a vede k pořizování jejich kopií, reprodukcí a faksimilí. Jakkoli si jsou tyto pojmy obsahově velmi blízké, zejména kopie a reprodukce, je mezi nimi jistý rozdíl1). Někdy jsou však zaměňovány a užívány v nesprávných souvislostech. Zvláště, co se faksimile týče. Dovolíme si proto učinit několik poznámek.
Kopie
Kopii lze obecně charakterizovat jako nepůvodní dílo přesně napodobující originál2). Kopie lze dosáhnout dvěma způsoby:
– Kopie mohla a může být vyhotovena ručně, to je kresbou nebo malbou na vhodné nosné médium. Papír, plátno, kůži, dřevo, kov a další materiály. V případě nově použitých kresebných látek – míněny tinktury a barviva, by se tyto měly svým chemismem co nejvíce blížit kresebným látkám původním.
– Kopie mohla a může být vyhotovena za využití technických zařízení, která umožní přenos obrazu předlohy již bez přímé kresebné účasti kopírujícího opět na vhodné nosné médium. Povětšinou na papír.
V případě přímé účasti kopírujícího mohla a může být kopie vyhotovena:
a) Nepřímo bezkontaktní kresbou nebo malbou podle předlohy. Nebyly a nejsou vyloučeny mechanické pomůcky k přenosu obrazu z roviny předlohy do roviny kopie. Kopie pak mohla nebo nemusela zachovávat rozměr předlohy.
Jako příklad můžeme uvést vícebarevnou kopii mapy Čech Mikuláše Klaudyána (? – 1521/1522 Lipsko) z roku 15183), vyhotovenou kresbou na papíře, která je dnes uchovávána v rodinném archivu hraběcí rodiny Kolowratů – Krakowských na zámku v Rychnově nad Kněžnou. Předpokládaná doba vzniku kopie je 16. století4), viz obr. 1 na 3. str. obálky5).
Také můžeme uvést další vícebarevnou kopii téže mapy Čech Mikuláše Klaudyána z roku 1518, vyhotovenou tentokráte malbou na plátně, která je dnes vlastnictvím Národního muzea v Praze6). Předpokládaná doba vzniku této kopie je rovněž 16. století.
Důvodem vzniku obou kopií byl zřejmě nedostatek výtisků původního norimberského vydání zmíněné mapy Čech. Jsou zřejmě nejstaršími známými rukopisnými kopiemi mapy na území České republiky.
Zvláštním příkladem bezkontaktní kresebné kopie bylo vyhotovení stranově obrácených (nečitelných) dřevořezných, dřevorytových, mědirytinových nebo ocelorytinových či leptaných tiskových desek podle mapových předloh (kartografických originálů). Z těchto pak byly vyhotovovány otisky na vhodné médium – pergamen, papír.
b) Propícháním originálu na podložené nosné médium – výběr byl a je již omezen spíše jen na papír, kůži a dřevo, a následným spojením vpichů kresbou s případným vybarvením ploch. Rozměr předlohy byl a je zachován.
Vhodným příkladem takovéto přímé kontaktní ruční kopie je barevná kopie mapy Čech, opět autora Mikuláše Klaudyána z roku 1518, kterou pořídil český kartograf německého původu Franz Jacob Heinrich (František Jakub Jindřich) Kreibich (25. 7. 1759 Kamenický Šenov – 17. 12. 1833 Litoměřice)7) po roce 18178).
c) Přímo kontaktní kresbou obkreslením předlohy na průhledný materiál. Rozměr předlohy byl a je zachován. Kopie pak mohla sloužit jako jakákoli jiná kopie, nebo jako matrice pro vyhotovení otisků různého druhu.
Příkladem tohoto druhu kopie staré mapy na průhledný materiál je kopie kopie mapy Čech Mikuláše Klaudyána z roku 1518, kterou pořídil Franz Jacob Heinrich Kreibich pro nové vydání knihy Kronika církevní od Bohuslava Bílejovského (1480? Malín u Sedlce – 8. 1. 1555 Praha)9) z roku 181610), viz obr. 2 na 3. str. obálky.
Poznámka Joan & Boguslaus Herold fecit odkazuje na původce11). Jiným příkladem přímé kontaktní ruční kopie mapy vyhotovené na průhledný materiál (hedvábný papír, pauzovací papír či jiné) byly třeba snímky z katastrálních map nebo map evidence nemovitostí. Byly zhotovovány jako podklad pro úřední jednání, zvláště pro povolování staveb.
V případě využití technických zařízení bylo a je možno vyhotovit kopie s předlohou rozměrově shodné i neshodné, černobílé nebo i barevné. Tato technická zařízení jsou:
– bezkontaktní (fotografické přístroje),
– kontaktní (kopírovací zařízení).
Výsledkem pak jsou černobílé nebo barevné fotografie, resp. kopie vyhotovené na kopírovacích zařízeních černobílé i barevné.
Ukázkou černobílé fotografické kopie staré mapy je fotografie rukopisné kopie mapy Čech Mikuláše Klaudyána z roku 1518, kterou pořídil Franz Jacob Heinrich Kreibich zřejmě v první třetině 19. století. Původce fotografie není autorovi znám12).
Ukázkou barevné fotografické kopie staré mapy je soubor barevných fotografií částí norimberského výtisku mapy Čech Mikuláše Klaudyána z roku 1518 smontovaných v jeden celek, který je uložen v Zeměměřickém úřadě v Praze13).
Kopií vyhotovovaných na kopírovacích zařízeních, ať již černobílých nebo barevných, je v současnosti velké množství, jsou obecně známy a není nutno uvádět žádný konkrétní příklad. Kopie jsou zpravidla vyhotovovány jen v jednom exempláři, nebo ve velmi malém počtu. V případě využití kontaktních technických zařízení nejsou nikterak graficky upravovány, to je například retušovány a jsou tak mnohdy věrným obrazem předlohy.
Všechny výše uvedené kopie měly a mohou především dokumentovat předlohu jako takovou, nebo ji nahrazovaly či nahrazují coby zdroj, nebo sloužily a slouží jako podklad k základnímu studiu jich samotných. Nezřídka jsou však pořizovány i pro dekorativní účely.
Vždy je žádoucí, aby i prosté kopie byly uživatelem náležitě popsány, to je, aby byl uveden zdroj, rozměrová shodnost či rozdíl s předlohou, tedy, zda je kopie větší nebo menší než předloha a datum pořízení kopie.
Reprodukce
Reprodukci lze obecně charakterizovat jako jinou formu kopie, je to napodobení originálu různými tiskařskými technikami14). Reprodukce jsou zpravidla pořizovány:
– Z důvodů dekorativních, viz obr. 3 a 4 na 3 str. obálky15),
– jako součást odborného nebo populárně naučného textu, viz obr. 5, 6, 7 a 8 na 3. str. obálky16).
Reprodukce nejsou vždy rozměrově shodné s předlohou. Pokud nejsou pořizovány k dekorativním účelům a ani v tomto případě to není podmínkou, bývají součástí různých publikací a tehdy se namnoze svým rozměrem přizpůsobují formátu a velikosti publikace. Zpravidla jsou oproti předloze zmenšeny.
Reprodukce jsou také častěji upravovány retuší. Různými formami retuše jsou odstraňována reprodukovaná původní poškození, znečistění, dodatečné zásahy jako vpisy, razítka a podobně. Vzhled reprodukce je vylepšován a přibližován výchozímu stavu předlohy, viz obr. 9 a 10 na 3. str. obálky17).
Nejsou neobvyklé ani další úpravy. Lze předložit velmi často publikovanou zmenšenou reprodukci 6. vydání Helwigovy mapy Slezska z roku 1685. Zde bylo dokonce dodatečně, avšak se znalostí věci, doplněno vybarvení. Vyšla v roce 195918). Tato reprodukce je ale odbornou a laickou veřejností velmi kladně hodnocena. Pochvalně se o ní vyjádřil i přední polský znalec starých map, a Slezska zvláště, Julian Janczak19), viz obr. 11 na 3. str. obálky20).
Protože mnohé reprodukce slouží k vědeckým účelům, také jako podklad pro další bádání, je vhodné je tisknout na kvalitní, zpravidla hlazený a lesklý papír. Jejich kresba je pak ostřejší a i při značném zmenšení je možno je studovat i v detailech, viz obr. 12 na 3. str. obálky21).
Samozřejmě i v případě reprodukcí je potřebné, aby byly řádně popsány, aby byl uveden zdroj, rozměrová shodnost či rozdíl s předlohou, tedy, zda je příslušná reprodukce větší nebo menší než předloha a další údaje vyplývající z účelu jejího pořízení.
Faksimile
Faksimile můžeme obecně chápat jako věrnou napodobeninu tisku. Dosud jsme se při výkladu výše uvedených pojmů uchylovali k slovníkům cizích slov, v případě faksimile starých map máme však k dispozici přímo definici jejich předního současného českého znalce Evy Semotanové. Zní: Faksimile je přesná kopie kartografického díla z hlediska materiálu, barevnosti, ale zejména velikosti, reprodukce pak jakákoliv jiná kopie mapy22).
Faksimile je ve smyslu této definice nejvěrnějším odrazem skutečné podoby staré mapy. Tohoto však nelze vždy dosáhnout. Faksimile můžeme rozdělit do dvou skupin na:
a) Faksimile identická (pravá).
Faksimile identická jsou rukopisná nebo tištěná.
Identická rukopisná faksimile jsou věrné kopie rukopisných starých map, kdy jsou tyto vykresleny na shodné nosné medium – pergamen, papír, kůži, dřevo atd. tinkturami a barvami, které se svým chemismem co nejvíce blíží předloze. Tyto kopie nesou i nově vytvořená poškození, znečištění a doplňky v souladu s předlohou.
Identická tištěná faksimile jsou novotisky pořízené z původních tiskových desek na shodné nosné médium – pergamen, papír. Jsou podle okolností ponechány černobílé, v případě barevnosti předlohy dodatečně vybarveny. Je vhodné, nesou-li i způsobená poškození, znečištění a doplňky v souladu s předlohou.
b) Faksimile tištěná (nepravá).
Faksimile tištěná jsou faksimile, která věrně, s využitím všech technických možností reprodukují předlohu co se velikosti, barevnosti a jejího technického stavu týče (tedy včetně všech poškození, znečistění a úprav).
Nosné medium je běžný nelesklý papír vhodné gramáže. Tato faksimile mohou nést doprovodné texty ať již na líci nebo rubu papíru. Zvláště v minulosti bylo vícero různých kopií a reprodukcí nesprávně označováno za faksimile, ačkoli ve smyslu definice Evy Semotanové jimi být nemohly.
Jako jeden, až extrémní, příklad můžeme uvést kresbu k článku Wilhelma Schulteho o Ebstorfské mapě světa, který vyšel ve Vratislavi v roce 1892 a která je tam přímo označována jako faksimile23), viz obr. 13 na 3. str. obálky.
Za faksimile není možno považovat ani reprodukci plánu Prahy – Starého Města od Samuela Globice z Bučiny (1618? Praha – 6. 12. 1693 Praha)24) z roku 1650, která vyšla v roce 200625).
Reprodukce pravděpodobně věrně odráží skutečný stav předlohy, je však představena v 11/12 její velikosti. Není tedy rozměrově shodná, a proto nevyhovuje uvedené definici, viz obr. 14 na 3. str. obálky26).
Za faksimile není možno považovat ani tři reprodukce map československého státu z období nedlouho po jeho vzniku. Prošly úpravami – retuší poškození a nečistot a nejsou zobrazeny v plném formátu předlohy27).
Uvedené definici se tak nejvíce blíží reprodukce plánu větší části Starého Města pražského ze 17. století zřejmě od Matouše Ungera (1603 Praha – 8. 4. 1664 Praha?)28), vydaná péčí Karla Kuchaře v roce 196929). Lze říci, že věrně odráží skutečný stav předlohy, je rozměrově shodná a jen, co se barevnosti týče, se o něco málo liší. Jedna z barev zde byla částečně oživena, avšak dle doloženého stavu na počátku 20. století30), viz obr. 15 na 3. str. obálky31).
Podobně je vhodné vzpomenout reprodukci Komenského mapy Moravy z roku 1624, kterou připravil Milan Václav Drápela a která 32) vyšla v roce 1974, 1976 a 1977 . Je mimořádně věrná, pouze neodráží plný formát předlohy, viz obr. 16 na 3. str. obálky.
Faksimile je nejvyšší formou kopie a reprodukce staré mapy. Dosáhnout optimálního stavu je i při současném vysokém rozvoji reprodukčních technik nesnadné a to zejména, co se barevnosti týče. Takřka nikdy barevnost vydávaných tisků neodpovídá barevnosti předlohy a mnohdy není možné dosáhnout ani ostrosti originálu. Také faksimile je nezbytné opatřit příslušnými popisy a údaji o předloze a o něm samotném.
Závěr
Kopie, reprodukce a faksimile jsou významnými prostředky dokumentace, studia a propagace starých map. Je proto potřebné jim věnovat pozornost. Tím spíše, že se v budoucnu mohou stát jediným dokladem existence a vzhledu nějaké mapy.
Některé z uvedených kopií, reprodukcí a faksimilií se již samy o sobě stávají legendou33), často vyšly jen ve velmi malém nákladu a někdy i jako neprodejné34). Stávají se tak ještě více zajímavé, jsou sběratelsky vyhledávané a ceněné, viz obr. 17 a 18 na 3. str. obálky.
Ústřední archiv zeměměřictví a katastru cílevědomě takovéto reprodukční výsledky shromažďuje a připravuje ke zpřístupnění veřejnosti35). Budoucnost dá této činnosti nepochybně za pravdu.
Poznámky a zdroje
1) Tématu se již dříve dotkl například Ladislav Zapletal in: TÝŽ: Komenského mapa Moravy z roku 1627 v Přerově, Olomouc Přerov 1977, s. 11. Zde odkazy na další zdroje.
2) Srovnej KOLEKTIV: Slovník cizích slov. Encyklopedický dům, spol. s. r. o., Praha, 1998, s. 186.
3) O autorovi a mapě viz například: ŠIMÁK, Bohuslav: Klaudianova mapa Čech z roku 1518, Praha 1950, nestránkováno; KUCHAŘ, Karel: Mapy českých zemí do poloviny 18. století, in: Vývoj mapového zobrazení Československé republiky I., Praha 1959, s. 9–13, 54; MUCHA, Ludvík: Nejstarší mapa Čech – Ke 460. výročí Klaudyánovy mapy, Lidé + země č. 5, Praha 1978, s. 214–217; TÝŽ, Mikuláš Klaudyán a jeho mapa Čech z roku 1518, in: Geografické rozhledy 2–3, 1992, s. 33–34; SEMOTANOVÁ, Eva: Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí, Praha 2001, s. 61–62, 248.
4) K tomu viz GRIM, Tomáš: Kopie Klaudyánovy mapy Čech ze sbírek hraběcí rodiny Kolowratů-Krakowských na zámku v Rychnově nad Kněžnou, Geodetický a kartografický obzor, 54/96, 2008, č. 4, s. 75–77.
5) Foto autor.
6) Viz položka č. 362 katalogu historické expozice Národního muzea v Praze v Lobkovickém paláci Památky národní minulosti, Praha 1989, s. 105. Autor hesla Lubomír Sršeň.
7) MUCHA, Ludvík: František Jakub Jindřich Kreibich, Lidé a země 8, Praha 1959, s. 356.
8) MUCHA, Ludvík: Kreibichovy kopie Klaudyánovy mapy Čech, Sborník prací 16 (k 80. narozeninám univ. prof. Ing. Bohuslava Šimáka), Brno 1988, s. 31–32.
9) Viz heslo Bílejovský Bohuslav in: Ottův slovník naučný, Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí., IV., Praha 1891, s. 54.
10) Výtisk této kopie je součástí sbírky I – staré mapy do roku 1850, uložené v Ústředním archivu zeměměřictví a katastru (ÚAZK) – Zeměměřický úřad (ZÚ). Inventární číslo je I-1-121. Viz HYPERLINK „http://archivnimapy.cuzk.cz“ http://archivnimapy.cuzk.cz. K jejímu vzniku MUCHA, L.: Kreibichovy (jako pozn. 8), s. 32.
11) MUCHA, L.: Kreibichovy (jako pozn. 8), s. 32–33.
12) MUCHA, L.: Kreibichovy (jako pozn. 8), s. 32.
13) Fotografie byly vyhotoveny na počátku 90. let 20. století. Tato kopie je umístěna v kanceláři ředitele Zeměměřického úřadu Ing. Jiřího Černohorského. Poznámka autora.
14) Viz heslo reprodukce in: REJMAN, Ladislav: Slovník cizích slov, Praha 1971, s. 324.
15) Obr. 3 – Klaudyánova mapa Čech z roku 1518. ODEON, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha. 1972. Obr. 4 – Klaudyánova mapa Čech z roku 1518. Katastrální úřad v Pardubicích, Pardubice 1996.
16) Obr. 5 – Klaudyánova mapa Čech z roku 1518. In: KOLEKTIV: Monumenta cartographica Bohemiae, Praha 1938. Tabule 1; obr. 6 – Klaudyánova mapa Čech z roku 1518 – rychnovský exemplář. In: KUCHAŘ, Karel: Naše mapy odedávna do dneška, Praha 1958. Za s. 16; obr. 7 – Klaudyánova mapa Čech z roku 1518. In: TÝŽ: Mapy (jako pozn. 3), list č. 1/a; obr. 8 – Klaudyánova mapa Čech z roku 1518 – Kreibichova kopie. In: SEMOTANOVÁ, Eva: Atlas zemí Koruny české, Praha 2002, s. 76–77.
17) Obr. 9 – In: FIALA, Zdeněk-GRIM, Tomáš: Československá republika, soubor map, Praha 2009, mapa č. 3; obr. 10 – Mapa Republika československá z roku 1920? Archiv autora.
18) KUCHAŘ, K.: Mapy (jako pozn. 3), list č. 11/a. K mapě pak text na s. 45–49.
19) JANCZAK, Julian: Zarys dziejów kartografii śląskiej do końca XVIII wieku, Opole 1976, s. 50.
20) Obr. 11 – Helwigova mapa Slezska z roku 1561(1685). Viz pozn. 18. 21) Obr. 12 – Helwigova mapa Slezska z roku 1561. In: LINDNER, Klaus: Zwischen Oder und Riesengebirge – schlesische Karten aus fünf Jahrhunderten, Weissenhorn 1995, s. 21.
22) SEMOTANOVÁ, Eva: Kartografie v historické práci, Praha 1994, s. 173.
23) SCHULTE, Wilhelm: Die älteste kartographische Darstellung Schlesiens auf der Ebstorfer mappa mundi, Zeitschrift des Vereins für Geschichte und Alterthum Schlesiens, Band 26, Breslau 1892, s. 387, kresba části mapy za s. 394.
24) URBÁNKOVÁ, Vlasta: Osobnosti české kartografie I., Praha 1984, diplomová práce, s. 34. K jeho osobě srovnej BÍLKOVÁ, Eva: Samuel Globic z Bučína a zeměměřictví v Čechách v 2. polovině 17. století, Historická geografie 32, Praha 2003, zvláště s. 35 a 39.
25) Soubor map a plánů: Pragae Metropolis regni Bohemiae saeculi XVII. – IXX.(sic), Praha 2006, tisk č. 2. Datace plánu dle údajů tohoto tisku. K tomuto opět viz BÍLKOVÁ, E.: Samuel (jako pozn. 23), s. 52.
28) PERLÍK, R. Romuald: K dějinám hudby a zpěvu na Strahově až do první pol. XVIII. století., Cyril, roč. L, č. 4., 5., 6., Praha 1924, s. 33; (http://cyril.psalterium.cz/nahled.html?id=6751&PHPSESSID= 6677c32e04a9864778d17b7bfca370b0); KUCHAŘ, K.: Naše (jako pozn. 16), s. 128.29) KUCHAŘ, Karel: Plán Starého a Židovského Města Pražského, Praha 1969.
Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /data/web/virtuals/67411/virtual/www/domains/staremapyceska.cz/wp-includes/class-wp-comment-query.php on line 399